Vánoce 2010

Vánoční týden v podání Podivné smečky

Tohle bych každému přála zažít. Prostě si týden před Vánoci vyjet rekreovat daleko od všech zmatků a chystání, tak jako se to už v naší rodince stalo tradicí. Tentokrát jsme směr Itálie vyjeli od 18.12. do 23.12. a to komplet celá rodinka i se psy.
Vyjeli jsme v sobotu v pět ráno, jelikož jsme měli předepsaný čas, kdy se přebíraly apartmány. Tiguan byl nacpaný k prasknutí, člověk by nevěřil, co všechno jsme s sebou táhli. Smája musel do přepravky a Kimíček pěkně do popruhů na sedadlo. Zastávky byly vesměs benzinkové, všichni jsme se vyčůrali, kluci se na pár minut proběhli a cesta pokračovala. Všechno naši chlupáči zvládli perfektně, jen se Smájovi kolem poledne zdálo, že už cestujeme dlouho a spustil menší scénku, tak jsme zastavili, vyvenčili a již bez jakýchkoliv neplánovaných zastávek pokračovali až do alpského městečka Cavalese. Nakonec jsme jeli devět a půl hodiny a na místě jsme byli trochu brzy. Čekání na delegátku jsme se tedy zpříjemnili dlouhou procházkou po sluncem zalitém a odporně kopcovitém Val di Fiemme a pak už jsme se jen ubytovali (naprostý luxus), připíchli na net a večer už šli vyběhat jen Smajlíka, Kimíček už musel svojí nožce odpočívat. Objevili jsme dětské hřiště plné jakýchsi houpaček a prolézaček a pořádně jsme si zablbnuli (improvizace tunel, hop, skrrrrz, okolo,...).



V neděli jsme poprvé vyrazili na svah, přesněji do nedalekého Alpe Cermis. Počací polojasné, chvíli sněžilo, ale dalo se to přežít a najezdili jsme něco přes čtyřicet kilometrů. Kluci procházkovali ráno, hned jak jsme se vrátili a ještě večer, plus k tomu před a po spaní jen vyčůrat, režim z domu se jim tedy nezměnil. Každý den jsme si hráli, klikali jsme a Smájenka byl řádně potrápen na výstavním špagátě, neb jsme přihlášení do junior handlingu a dosud jsme vystavování jen předstírali. Krom toho jsme měli hned vedle obydlí veliký plácek přímo předurčený ke splečným hrám a nekonečnému házení balónků, což se bohužel kvůli Kimečkově invaliditě týkalo jen pana bílého, stejně tak jako procházka do městečka.
V dalších dnech jsme okusili ještě Latemar a Obereggen, najezdili jsme necelých sto čtyřicet kilometrů, v neděli jsme měli úplné azuro, nejlepší byl však den poslední :)) Sníh začal pomalu tát a my zvyklí na luxusně upravené černé sjezdovečky byli mírným muldovatěním zaskočení. Hned první jízdu jsem se málem počůrala smíchy. Vžycky jsme vyjeli nahoru (vlastně i na horu :) a než jsem si zapnula snowboard, naši mi ujeli, ale důle jsem byla stejně vždycky první... Nicméně tak si jedu a dívám se, jak strašně moji rodičové neumí lyžovat, prostě nemají styl :) V tu chvíli však taťka najel do muldy, jedna lyže se mu vypla a jel po jedné lyži pozadu důle a s rozčapenýma rukama vypadal ohromě komicky :)) Následně tatínek hňápl, dovezla jsem mu lyži a posbírala jsem ho, zkřivil si hůlku. Úplný filmový pád. Pod svahem se táta rozhodl, že si hůlku narovná a při své šikovnosti si ji zlomil - tedy další záchvat smíchu. Nasedli jsme do vajica a po chvíli si taťka jazykem rýpal do zubu a na to se přiznal, že si zase sežral zub :)) Přesněji řečeno, při pádu spolkl svou keramickou část zubu, za kterou dal těžké tisíce (asi není ani vhodné psát přesnou částku) a tohle se mu povedlo již podruhé. Smáli jsme se všichni hrozným způsobem, a pak že nejvíc utrácím já :) Příběh pokračuje... Tatínek řekl, že se zlomenou hůlkou jezdit nebude a brácha se ochotně sebral a u restauračky mu hůlky sprostě s někým vyměnil, byly skoro stejné. A kvůli tomu taťka zavelil a museli jsme přejet do jiné části střediska. Po dvou jízdách ale naznal, že není žádný zloděj a s cizíma hůlkama se necítí, a tak jsme lyžování zanechali a v poledne už jsme byli s pejskama. Já jsem řekla, že nemám s bráchovým nápadem nic společného, ale taťka z toho byl špatný ještě hodně dlouho, užíralo ho svědomí, tohle vážně normálně neděláme... Ani mu to za to nestálo :)
Dále je třeba se zmínit, jak si užívali naši miláčkové. První den se rozkoukávali a druhý den se Smílek zabydlel a až přehnaně si všechno hlídal. Začal postelí, na kterou jsme se společně mimochodem jen horko těžko vešli, pokračoval celým pokojem a skončilo to tak, že nechtěl Kimíka pustit ani do apartmánu. V tu chvíli jsem však porušila své zásady a začala jsem parsonovo ego srážet. Kdkoliv Smíla zavrčel, musel na místo. Tohle sice vedlo k jakémusi zvláštnímu stresu až ke psycho stavům, jelikož normálně může můj rozmazlánek všechno, ale tohle prostě přeháněl. Nevím, zda-li to pomohlo, či se druhý den Smája zabydlel ještě víc, ale zbytek pobytu byl již zcela pohodový a ona kluci se zase chovali dokonale normálně.
Třiadvacátého ráno jsme dobalili zbytek věcí a byl čas odjet domů. Venku byla slušná obleva a cesty trochu namrzaly a od naší vilky k autu jsme zdolávali krátký, leč zákeřný kopec. Sotva jsem ráno vylezla, hňápla jsem zrovna ve chvíli, kdy mi brácha říkal, ať lezu po levé straně. V tu chvíli se však snažil vylézt kopec i náš Smajlíček ýnteligent. Stál na největší ledovce. Tedy, snažil se jít, ale nožičky mu kouzaly a chodil tedy jen na místě :) Nakonec s velkým vypětím sil kopec zdolal a my se mohli nacpat do auta a vyjet. Cesta trvala opět necelých deset hodin, třikrát jsme venčili a jednou stáli v zácpě, jinak OK. Dovolenka byla super, kromě toho, že jsme se občas téměř do krve pohádali, jelikož náš parson je nevychovaný spratek a já přece vůbec neumím cvičit psy, když je odmítám mlátit, jsme se nasmáli, a ty večery... sýrečky, olivky, pršůtek, těstovinky, pizza, vínečko,... mi-lu-je-me Itálii!



Tak trochu nepatříc do žádného podnadpisu chci sdělit světu, jak jorkšír vraždil. Každý rok nám ve vaně plove kapr a Kimounový u vany každý rok sedí a naprosto nepřetržitě na kapra čumí, v koupeně pravidelně i nocuje. Letos však svou milovanou rybičku zastihl jen asi hodinu, jelikož jsme přijeli pozdě a potom už šel milý kapříček pod kudlu. O to víc si ho však užil. Jak jsme dojeli, kluky jsem vyvenčila a když jsme přišli domů, mamka začala Kimíka aktivně koupat, v tu chvíli už kapr přežíval v lavóře u vany. Koupel Kimíček přetrpěl a následující foukání si snad ještě nikdy tolik neužíval. Celou dobu seděl u kapříka, měl ho na dosah :) Když jsem dofoukala, pozorovala jsem rybičku s miláčkem. Chvílema se k nám přidával i Smája, ale ten rybám jaksi nepřišel na chuť. Kromě toho, že Kimča své čerstvě vykoupané vousy máchal v rybí vodě a kapra olizoval jako obvykle, se najednou odvážil, chytil kapra za ploutev a tahal ho z laóru ven! On nám ho normálně chtěl sežrat :) Na to jsem spustila histerický jekot, jakože fuj, ať to okamžitě pustí a pozorování pokračovalo. Já se uklidnila a na jorkšírovy blbé nápady si zvykla, vytáhnout kapříka se pokusil ještě asi pětkrát. To už ale přišla mamka a připravovala konečnou vraždu a lavór i s rybou strčila do vany. Kimík to asi věděl a i se svou kulhavou nohou skočil na stoličku, od které se odrazil a skočil šipku přímo za kaprem. A jak byl spokojený :) To ještě nevěděl, že ho čeká další foukání...

Za kvalitu fotek se omlouvám, měla jsem u sebe jenom mobil...

A je tu Štědrý den! Hned ráno dostali kluci každý kolem krku mašli s rolničkou, Kimíček červenou a Smajlíček fialovou. Dopoledne bylo mírně hektické, dodělávali jsme různé ozdoby, svícínky, zdobili stromeček, chystali mňamky a někteří z nás teprve balili dárky :) Přišla za námi Šárka s Milanem a s holkama, tak jsme vyšli na společnou procházku. A přišel večer. Tedy jaksi vtipná večeře a hurá na dárky!



Asi jsme byli celý rok hodní, Ježíšek nám naježil spoustu překvapení. Mé hlavní dárky, tedy oblečení na snowboard, které jsem využila už v Itálii, a potah na klec, jenž už byl potažený na kleci, sice pod stromečkem nebyli, ale něco se našlo a zachránil mě i Ježíšek babička, která u nás dárky nechala :) Nezapomněla mi koupit klasicky pyžamo, ponožky, rukavice, punčocháče, náušnice a pásky, prostě se zase vyřádila, ale vážně to potěšilo :) Od našich na mě čekalo krásné spodní prádlo, SP vlasová kosmetika a k tomu župan a papuče. A překvapil mě letos brácha, koupil mi pro oba pejsky obrázkové flexiny z nové kolekce!



O své dárečky nebyli ošizeni ani moji psí chlapci. I na ně babička myslela a koupila každému balón a velkou buvolí kost. Já miláčkům koupila různé hračky a pamlsky a Smajlek dostal navíc pláštěnku „Policie pes“ :) Kluci si všechny dárky pořádně užili. První tři vteřiny Smajlík likvidoval balón od babičky, úspěšně, potom se pustil do mega pískacího balónku, ten mu byl po půlhodině odebrán a stále je neporušen! No a pak mu nezbylo než vyzkoušet zbytek nových hraček. Kimíček se okamžitě zamiloval do červeného plyšového balónku, vždyť byl taky určen pro něj, a ohromně ho zaujala i krysenka a vibrační ježeček, balón od babičky jsem mu raději zabavila, patrně by skončil stejně jako balón Smajlového :) Taky se kluci poněkud přepapali sušenými plícemi a dentálními tyčinkami a na úplný závěr se oba pustili do obřích buvolostí.
Dárky dostali pchopitelně i zbylí členové rodiny, samozřejmě i Alfíček, jehož ale nové hračky v jeho letech moc nebraly, a tak mu je zabavil Smil.
Štědrý večer se nám vydařil, já se otřesně přepapala, až mi bylo zle :) A už se moc těšíme na příští rok.




Na pvní svátek vánoční jsme se ráno pořádně vyspali a na oběd vyrazili za další rodinkou, přesněji k tetě, stejdovi, bratranci a opět byla přítomna babička. Tam jsme všichni rozbalovali další dárky, Ježíšek tam pro kluky nechal dva pefektní balónky, máme prostě úžasnou a velkou rodinku milující naše pejsky.
Celou návštěvu byli kluci dokonale trefení. První hodinu museli každého šestkrát bouřlivě přivítat, byli fakt milí. Hned v úvodu si teta vzala výbornou trubičku s vanilkovým krémem a Kimík přišel a na jedno kousnutí ji celou zblajzl, div že tetě nesežral prsty, drzoun jeden. Ale to má naše tetička z toho, že kluky pořád něčím krmí :) Do toho Smája nosil střídavě oba balónky všm přítomným a všichni mu je ochotně házeli a systematicky likvidovali obývák. Kromě toho, že při svém bláznivém aportování šlapal úplně po každém, kdo mu stál v cestě, si neodpustil nekonečné pouštění balónků pod sedačku, z pod které jsem mu jeho hračky vytahovala stále dokola já. Kimík zaujal místo u babičky na klíně, tam přeci stále odpadává něco dobrého a užívali jsme si pohody.
Když v tom se objevil kočičák Edinek, brácha našeho Alfíčka, kluci se s ním normálně kamarádí, ale parson se zase jednou zbláznil, vyletěl a se šíleným řevem začal kocoura hodin po baráku. Do patra, do sklepa, mezi kvítkama, mezi nábytkem, měl prostě zatměno před očima a chtěl lovit. Za nimi ale bezhlavě lítal i invalidní Kimeček, překážkou mu nebyly ani schody (a to si na něm dávám tak záležet a nenechávám ho vylézt ani schůdeček!), ohromná spolupráce, na cousingu by za to byly plusové body. A já nevěděla, které psisko chytat první.
Zvířectvo jsme odchytili, kocoura zavřeli a opět zalezli do obýváku ke krbu a ke stolu s dobrotami. Potom jsem šla kluky vyvenčit a některého chytráka napadlo pustit kocoura. Hned jak jsme přišli, Smajlík Edouška zahlídl, vysmekl se mi a opět s tím šíleným histerickým řevem lítal po baráku za svou kořistí. Chudák kočičák, v jeho letech už to není zdrávo, takové šoky a tolik pohybu. Kimíčkovi jsem ještě utírala tlapky, tedy ten už vypuštěn nebyl. Náš podvraťák račíňák (kousek od tety je takové hnízdečko rómských spoluobčanů, jemuž se nazývá Račín, a takových flekatých ořechů tam prý mají spoustu) si však užil dokonale, takový stupeň vzrušení známe snad opravdu jen z coursingu, že bych ho vzala na noru? :)
Naše návštěva byla prostě jedna velká komedie. Smajlíček neposeděl na zadku, ale to je na něm kouzelné, jen ty jeho výpadky jsou prostě moc nečekané. Kimíček je zlatíčko, lidi a hlavně lidi s jídlem miluje, snad ho po veselém odpoledni nečeká další zánět žaludku...