Flegmatický buřtík

Články: Standart perské kočky

Od kolíbky po důchod

Jmenuji se Alphonz Perssian don Chuanno a panička mě všude uvádí jako Alfík, Alfíček, Alfánek, případně pak umňoukaný Alfák. Narodil jsem se 5.8.1999 v Ostrově u Macochy. Jsem nádherný modrý perský kocourek. Když opomenu do záchodu spláchnuté rybičky, na zahrádku vypuštěné pakobylky a z krabičky uprchlé mravence, stal jsem se hned po želvičce Jůlince prvním zvířátkem v rodině. Byl jsem kocourkem vymodleným, vyřvaným a vyproseným, jelikož tatínek kočky přímo nenávidí. Panička byla tenkrát na pejska ještě moc malá, a proto osud určil, že její cesta do světa zvířat začne u kočky.

Mé putování do úžasné rodinky začalo, když mi bylo pouhých necelých šest týdnů. Moje chovatelka nebyla ani tak chovatelka, jako spíše množitelka, a tak není divu, že se chtěla kotěte brzy zbavit. Paničce tvrdila, že mladé číče se prodávají, když mají kilo a on má prý 800g. Po hodině sedění v domě uspůsobeném kočkám a přemýšlením, jestli dáme za modré kotě více peněz nebo si vezmeme to krémové, si mě konečně noví majitelé odvezli domů.

Přijeli jsme do úplně neznámého prostředí. Měl jsem zde připravený pelíšek a spoustu hraček. Paničky mě ze zvědavosti zvážily a já měl pouhých 650g! Už byl ale večer a tudíž neměl nikdo náladu situaci řešit.

Hned druhý den vyrazila maminka i s paničkou do lékárny a nakoupily zásobu Sunaru. Následujících čtrnáct dní se ke mě vstávalo dvakrát za noc a pravidelně jsem dostával velikou stříkačku plnou kojenecké výživy. A snažením mých majitelů se moje váha do dnešního dne znásobila více než desetkrát.

Přestože jsem byl velice šikovný a brzy jsem se naučil čůrat na kočičí záchodek, když byl na dohled nočník, slušně jsem si přidřepl a vykonal potřebu tam. Rodinka to nazvala přirozeným insktinktem. Později mě však majitelé nechali vykastrovat, abych si nezačal značkovat. A já své dokonalé geny nemůžu předávat dál.

Čas plynul a z maličké kuličky chlupů se postupem času stala obrovská dlouhosrstá koule, stále vymýšlející jednu lumpárnu za druhou. Za své mládí jsem zdevastoval tři proutěné košíky, několik škrabadel a pod mými drápky podlehlo několik hraček, zejména pak plyšáků a plastových myšiček. Také jsem nekompromisně zlikvidoval křeslo v obývacím pokoji a jednou se mi porařilo zamotat do záclony a celou ji vyrvat i s garnýží.

Svými kočičími kusy jsem si však přízeň hlavy rodiny, tedy našeho zvířata nesnášejícího táty, rozhodně nezískal. Občas jsem od něj dostal po zadku, ale já jsem si z toho nikdy nic nedělal. Jednou jsem mu usnul v plesových botách. Přes mé objemné tělo však nikdo nevěděl, co se pode mnou skrývá a proto jsem odtamtud nebyl vyhozen. Když mě najednou probudila nepříjemná situace - trichobezoáry. To znamená, že kočka občas vyzvrací chlupy, které spolyká během denního čištění. A já jsem si tedy sedl a před zraky vražedně se dívajícího otce, hodil jsem šavli a trevil jsem se přímo to boty. Na to se taťka okamžitě obrátil směr záchod a už se z místnůstky ozývaly ty, někdy docela k pobavení zvuky. Od té doby si tatínek své body pečlivě ukrývá do botníku.

Dnes už jsem ale v důchodovém věku, moudrý a každý pohyb dvakrát rozmyšlející kocouří lord. Mojí největší zálibou je spaní, kterému věnuji alespoň dvacet hodin denně. Zbylý čas trávím u misky s jídlem, blbnu s Kimíkem nebo pozoruji dění ze svého skvělého škrabadla. Mým dalším velkým koníčkem je ležení na kdejakém vyvýšeném místě a lovení všech, co jdou kolem a v letních měsících trávím spoustu času na balkóně a pozoruji velice zajímavé dění kolem. Když jsem tedy plně spokojený, najedený a pomazlený, s klidem si můžu jít lehnout, u toho dosahuji až neuvěřitelných poloh a občas se mi zdá převelice divoký sen. To pak ze spaní běhám, olizuji se, koušu na prázdno, stříhám ušima nebo třepu hlavou. Někdy se vyspinkám do růžova a potom bezdůvodně běhám po bytě, všechny hlasitě upozorňuji, že jsem přítomen a když si mě nikdo nevšímá, zakousnu se někomu do nohy. Většinou se ale mojí obětí stane Akisek. Tyhle stavy se u mě bohužel oběvují jen občas, protože mě strašně bolí klouby. Už nemůžu ani pořádně vyskočit, jako zamlada. Přes tyhle bolesti jsem ale kočiák se vším všudy a často byste mi takový věk vůbec nehádali.

Jsem hrozně mazlivý a dokážu dát dobře najevo radost z přítomnosti mé rodiny, taťky nevyjímaje. Pro paničku jsem takový plyšáček na mazlení a občas mě pořádně pozlobí, ikdyž mě aby něco vytočilo, to už se musí vážně hodně snažit. Někdy mě tedy rozčertí natolik, že ochotně cvičím agility a to zatím překážky kočičí tunel, skok přes deštník a houpačku na houpacím křesle. Každopádně prý mě má strašně moc ráda a nedokáže si představit, že bych nebyl v jejím životě.



Proč byl text tak dlouhý? Z jednoho prostého důvodu. Tohle jdou vesměs psí stránky, a proto se tu o Alfíčkovi moc nepíše. A tak tu toho máte tolik, abyste věděli, kdo je naše číča. On totiž není jen obyčejné zvíře, je to prostě kočičí osobnost.