Agility

I vrcholové agility je založené na radosti z běhání obou částí týmu!

Kimeček a agility. Kapitola sama pro sebe. Kdyby bylo po jeho, parkur si prokluše, pozdraví rozhodčího, z áčka se podívá, jestli za páskou náhodou nesedí kamarádi, sem tam si něco čmuchne a plně spokojený doběhne do cíle. Jednoduše nelze říct, že by ho tento sport nebavil, nicméně na běhání měl vždycky odlišný názor, než já. Nekompromisně jsem se však rozhodla, že v Akšákovi probudím smysl pro rychlost a drive. Celé měsíce jsem ho na cvičáku přesvědčovala, že běžkání je skvělá zábava, rovinkovali jsme, běhali na pomocníky s mističkami či přetahovadly a zvlášť dělali technické prvky, spiny, stahovačky a práci na skokovkách, v jedné ruce klikr a ve druhé čtvrt kila masa :) Po operaci druhého kolene jsme se už nadobro vrátili jen k motivačním sekvencím, hodně tunýlků, slalomy či kladinky panem jorkšírem oblíbené a laťky na zemi. Trénujeme poměrně často, moc rádi, nicméně závody jen velmi příležitostně.

Přestože na výsledkových listinách jsme se zpravidla nacházeli těsně nad diskvalifikovanými a pomalejší týmy se daly spočítat na prstech jedné ruky, čas od času jsme se hecli a právem jsme se umísťovali v lepší polovině. Úspěchy, na které jsme byli pyšní, byl třeba jen otevřený běh bez trestných bodů za čas, postupovka čtyři metry za sekundu, případně splněná postupová zkouška do trojek. Ale nějvětší vítězství je v každém případě Kimíkův nadměrně kladný vztah k tomuto spotu.

Jsem však Kimečkovi nesmírně vděčná, že mě naučil znát možnosti svého psa a především to, že vyhrát v agility není vůbec důležité, a slušného výsledku dosáhnu pouze v případě, že běhám pro radost a tvořím se psem tým založený na důvěře, lásce a pozitivní motivaci. Možná proto má agility v mém srdci obrovské místo. Lidi, kteří mě znají a s důvěrou se mi svěřují na tréninky, velmi dobře vědí, že i když jsem poměrně ambiciózní perfektcionalistka, jediným mým přáním je, aby měli mí psi z agility ještě větší radost, než já! A věřím, že tohle může upřímně cítit jen člověk, kterého prvními krůčky po parkuru provázel nějaký Kimíček miláček...



Když něco dělám, dělám to pořádně. Ať se to někomu líbí, nebo ne, Smajlíka jsem si kupovala, protože jsem chtěla běhat agility, učit se nové věci a mít více možností. Vysnila jsem si a pečlivě vybrala small Parsona a od samého počátku jsem ho vedla k tomu, že spolu jednou vyhrajeme mistrovství světa. Prvně jsme si jen hráli, pak jsme si hráli na agility, dále jsme si hráli na opravdovém parkuru agility.

Smajlíček všechno miloval, pořád jsme si jen hráli a přišel osmnáctý měsíc, já byla aktivní a nedočkavá, začali jsme tedy soutěžit hned, jak byla možnost. Přestože Smajlík zpočátku bojoval s různými povrchy a řešil i cizí skočky, na závodech v horní dolní vyhrával od prvních startů. Brzy jsme se srovnali, spolehnout jeden na druhého jsme se mohli vždycky, ale pochopitelně jsme se stali opravdovým týmem až po pár měsících. Za první sezónu se nám podařilo ukořistit spoustu velkých vítězství korunované dvěma tituly juniorských mistrů republiky, ale věřím, že to je teprve začátek...

A protože je Smajlíček tvor vysoce inteligentní a zvyklý na poněkud aktivní život plný denního tréninku, tedy jedné velké hry, jež je v podobě jakékoliv činnosti či odvětví psího sportu přínosná pro samotný běh na parkuru, strašně rychle jsme se dostali do fáze, že nemáme problém zaběhnout cokoliv. S obrovskou radostí pracuje Smajlena samostatně na vzdálenosti několika metrů, výborně zvládá také kontaktní vedení, které upřednostňujeme, a i při rychlém běhu vím, že mám psa pod absolutní kontrolou. Jediným nedostatkem jsou naše zóny, ale za to si můžu sama a pevně věřím, že jednou bude Smajlík kladinu spolehlivě sbíhat i zastavovat, jak si zrovna rozmyslím :) To vše je výsledek poctivé důsledné práce pomocí pozitivní motivace. Jestli se Smajlík narodil, aby vyhrál svět, není podstatné. Mnohem důležitější je, že mě i Smája naučil obrovské množství poznatků, které obohatily můj život. A hlavně pozitivně, agility is fun!

A co to vlastně agility je?

Jistě všichni znáte klasický koňský parkur – na vyhrazeném prostoru jsou umístěny skokové překážky, které jezdec s koněm absolvuje v předem určeném pořadí. No a z toho kolem roku 1978 v Anglii vznikl pro psy sport zvaný agility. Jeden zdroj uvádí, že agility prý vzniklo jako zábava pro voříšky, co nemůžou chodit na výstavy, druhý ale tvrdí pravý opak - že agility se poprvé objevilo jako zpestření přestávky při světoznámé Cruftově výstavě. Dnes agility běhají voříšci i čistokrevní psi a spolu s nimi děti, mládež, dospělí, ale i důchodci, a to na celém světě. Agility se provozuje jako zábava pro široké masy pejskařů, ale také jako vrcholový sport, který má dokonce svoje mistrovství světa.



Určité rozdíly mezi psím a koňským parkurem jsou, a to především ve velikosti překážek (ty psí jsou mnohem menší). Pejsci jsou však mnohem pohyblivější, takže kromě klasických skokových překážek mívají v parkuru zařazen i slalom, kladinu, šikmou stěnu, houpačku, skok daleký, proskokový kruh, pevný a látkový tunel. Dalším, poměrně podstatným rozdílem je to, že psovod na psovi nesedí jako jezdec na koni, ale běží vedle něj. Pes nemá vodítko ani obojek a psovod jej ovládá pouze slovními povely, vlastním pohybem a ukazováním. Vzájemný dotek psa a psovoda se hodnotí jako chyba.



Možná si teď říkáte, jak může závodit třeba jezevčík s ovčákem. I na to tvůrci agility mysleli – rozdělili pejsky do velikostních kategorií podle kohoutkové výšky. Počet velikostních kategorií závisí na organizaci, která v dané zemi agility zastřešuje. Vzhledem k tomu, že v Evropě je vládcem psího světa FCI (Fédération Cynologique Internationale), závodí se u nás podle pravidel stanovených touto organizací. Ta do roku 2001 uznávala dvě velikostní kategorie: psi do 40 cm včetně (tzv. kategorie mini), psi nad 40 cm výšky (kategorie standard). Od 1.1.2002 však došlo ke změně pravidel a především k přerozdělení velikostních skupin na tři: psi do 34,99 cm (tzv. kategorie Small), od 35 do 42,99 cm (tzv. kategorie Medium) a od 43 cm výše (kategorie Large). Kategorie se liší především výškou skokových překážek (pro malé pejsky je samozřejmě výrazně menší než pro ty velké), ale také výškou proskokového kruhu a délkou skoku dalekého. Ostatní překážky zůstávají shodné pro všechny kategorie.



Trať mívá 12 až 20 překážek a záleží na rozhodčím, jakým způsobem celý parkur postaví. Variant je nekonečné množství, stačí překážku o pár centimetrů posunout nebo natočit a hned má trať úplně jinou obtížnost. Některé parkury jsou spíš technické, kdy psovod hodně stojí na místě a pohybuje se jen jeho pes, jiné jsou hodně běhavé a psovod na nich má občas co dělat, aby svému pejskovi stačil a přitom úplně neztratil dech. A protože i jednotlivé týmy jsou různě výkonnostně zdatné, dělí se do tří kategorií – A1, to je třída pro začátečníky, A2, což je třída pro ty lepší závodníky, a A3, což je třída pro ostřílené závodníky, nejlepší z nejlepších. Vstup do elitní třídy A3 je dobrovolný a pro vstup samotný i pro setrvání v této třídě je potřeba splnit určité nelehké podmínky.



Pokud jde o pravidla agility, opět se podobají těm koňským. V hodnocení záleží především na tom, s jakým počtem trestných bodů dokáže tým (psovod+pes) dokončit předepsaný parkur. Trestné body se udělují za chyby nebo tzv. odmítnutí – vždy je to 5 trestných bodů. Za co konkrétně se trestné body udělují, je podrobně popsáno v Řádu agility. Druhým kritériem, které rozhoduje o pořadí týmů v případě rovnosti trestných bodů, je čas, v jakém tým trať absolvuje. Špičkové týmy se většinou „přetahují“ o setinky vteřiny a rozhoduje každý větší oblouček psa za překážkou. Je také možno docílit tzv. diskvalifikace, nejsnadněji tím, že pes překoná jinou překážku, než která je v pořadí, ale to rozhodně není účelem. Možných důvodů pro diskvalifikaci je více, podrobnosti opět najdete v Řádu agility.