Předmaturitní víkend

Náročný, ale nádherný víkend, na jaký teď budeme pár týdnů jen vzpomínat

Letošní ročník tradičního Agility cupu se přesunul na začátek sezóny, tedy na sobotu 12.4.2014. Místem pořádání zůstal krásný areál Pionýrské louky, tedy odporně drahý pronájem pro pořadatele :) Ale my to pro závodníky, kteří opakovaně přijíždějí, děláme moc rádi. Letos navíc přibyla novinka, jelikož jsme pořádali I. Mistrovství ČR Pyrenejských ovčáků, takže jsme se opravdu snažili udělat hezký závod.



Celý den jsem si užívala zdaleka nejenom v roli pořadatele. Závodům předcházelo pochopitelně spoustu práce. Začalo to chystáním cen, které jsme si s děvčaty užily. Raduška nakonec sehnala slušné množství sponzorů a ceny pro ty nejlepší byly opravdu perfektní! Nechyběly pytle granulí, které jsou spíše jako formalita, protože si na ně v dnešní době velice nikdo nepotrpí, avšak jumpingy jsme založili na cestovních kýblech na krmivo, hračkách, pamlscích, antiparazitálních obojcích a mnohém dalším, agility pak na sportovních taškách a batozích, izolačních dekách, cestovních lahvích na vodu a opět hromadě dalších drobností. V součtech čekaly krásné značkové nákrčníky, luxusní misky, hračky, antiparazitika a stejně jako u všech prvních míst uzené balíčky z kojetínské masny :) Za umístění ve zkoušce byla konzerva, hračka, čokoláda, padesátiprocentní poukaz od 4dox a další sponzorské drobnosti. Pyrenejáci běhali o gymbally nebo třeba originální obojky a vodítka a veteráni o kloubní sirupy, luxusní termosky nebo i o pelíšky. A pochopitelně jsem si zdaleka nevzpomněla na vše, tohle byl jen příklad :) Jednoduše komu se zadařilo, startovné se mu vrátilo na několi závodů dopředu :)



S cenami souviselo také to, že jsem je tak trochu řešila já. Nemyslím si, že bych měla malé auto, ovšem když jsem v něm čistě pouze ceny pro vítěze vezla, bylo totálně nacpané :) Také taťkova garáž jimi byla týden slušně zaskládaná, ale přesto mi to za to stálo, protože byly krásné, měla jsem v nich systém a Raduška ocenila, že měla o starost s pořádáním celého závodu míň.



V sobotu ráno jsme se tedy sešli na Pionýrce, dochystali poslední maličkosti, které jsme nestihl v pátek, a já jsem se s děvčaty usadila na prezenci, abych byla nějak pořadatelsky činná.



Parkury nám tentokrát stavěla Lenka Pánková a Kimíkovi docela sedly. Ranní jumping se nám docela povedl a doběhli jsme dvanáctí s nějakými drobnými za čas. A zdaleka jsme nebyli nejpomalejší :) Ale na koeficient Adély s Bejkou má Kimíček moc krátké nožičky...



Hezky jsme doběhali a šli jsme se projít, samozřejmě s mojí osobní asistentkou Eliškou, která již netrpělivě čeká na svoji malou šiperku a chytá rozumy, kde se dá. Musím říct, že je příjemné mít celý den někoho, kdo čeká v cíli na jorkšír s konzervou a na mě s mikinou...



Kromě běhání a pořádání jsem se však aktivně věnovala socializování Relička. V Kroměříži byl úplný sraz štěňat. Nejvíc jsme se kamarádili samozřejmě s Parsonem, ale i s papilonkami, šiperkou, šeltií, brabantíkem, borderkou a pyrenejákem. Relík si během dne několikrát pohrál a nasával závodní atmosféru a Zuzka byla tak moc hodná, že ho u toho nejednou vyfotila...



Kolem poledne nás čekaly zkoušky. A já jsem celou tu situaci poněkud podcenila. Místo prohlídky své jsem pomáhala prohlížet mým svěřencům a jak jsem tak byla celý den rozradostnělá a méně myšlenkově zaujatá na konkrétní podnět, tak trochu jsem se na parkur nesoustředila. Výsledek byl poněkud zmatený, s jednou chybou a tentokrát mými body za čas, avšak mnozí dopadli i hůř, takže jsme vlastně jen tak nějak splynuli s davem.



Během dne jsem tedy občas zvedla nějakou tyčku, stopovala jsem, řešila ceny, stavěla parkury a našla jsem zalíbení u mikrofonu. Kromě suchého hlášení, kdo jde na start a kdo se připraví, jsem byla odhodlaná udělat atmosféru mistrovství a také ostatní závodníky trochu pozvbudit k namotivovanějším výkonům nebo k radostnějšímu doběhu po diskvalifikaci. Strašně moc mě to bavilo. Tak nějak jsem všem neskutečně fandila, přála si, aby všichni doběhli a já jsem mohla říct, že jsem viděli další krásný čistý běh. Při finálovém agi pyrenejáků jsem snad byla vyexcitovanější než sami závodníci :) A poté, co jsme znali mistra i vicemistra, jsem měla strašnou chuť běžet Nikol i Igorovi gratulovat osobně, protože mě mistrovské závody prostě baví a prožívám je možná až příliš.



Moje nadšení mě však tak trochu přešlo na poslední běh s Kimíkem, protože už jsem měla plnou hlavu vyhlašování, aby se při tom množství všeho nestala někde chyba, abych v tom měla svůj systém, přesně tak, jako ho mám ve všem. Kimík se neobtěžoval dotáhnout slalom, který jsem nechtěla zbytečně opravovat, takže jme běželi přímou cestou pro konzervu.



Ještě jsem se s oběma pejsky prošla s Jančou po louce a prohodila pár slov s několika dalšími lidmi. Vlastně jsem celý den nedělala nic jiného, než s někým komunikovala, ať již osobně či bezdrátově. A začal se blížit zlatý hřeb...



My jsme sice nic nevyhráli, ale pár našich přátel v zeleném ano. I když mám pocit, že se víc soustředili na pořádání než na běhání. Avšak také díky nim se celý den povedl tak dokonale, jak se povedl. Vydařilo se i počasí, svítilo sluníčko, běhalo se v tričku, sedělo se v mikině, prostě ideál.



Vyhlášení jsem zvládla já s množstvím cen i Raduška s množstvím pohárů. V Kroměříži jsou totiž poháry za všecko! Za otevřené běhy, součty, zkoušky, pyrenejáky. Není divu, že si pak někteří šťastlivci odváželi trofejí třeba sedm :) A normálně jsem pocítila radost, protože součty ve všech velikostních kategoriích vyhrály opravdu nejlepší týmy z každé konkrétní kategorie. A s čistým svědomím můžu říct, že si ty parádní ceny zasloužily.



Pionýrka se pomalu vylidnila, my jsme vše během několika minut sklidili a odjeli na cvičák poskládat překážky. A pak po celém tom nádherném dni domů...



V klidu jsme s pejsky zalehli, já se navečeřela, tedy snědla jsem první jídlo za celý den, a těšila jsem se na neděli...






Přijala jsem totiž pozvání, abych udělala trénink v Bratislavě. Hned z několika důvodů jsem si s sebou vzala Kristýnu s Radimem. Kimíček byl po sobotě unavený, tak jsem ho nechala doma, avšak Relducha jsem na socializaci přibalila.

Ráno nás Palo přivítal na jakémsi veřejném plácku, kde obvykle dělá tréninky. Nápad je to docela dobrý. Vyvenčili jsme a na úvod jsem postavila krátké sekvence, na kterých jsem všem ve zkratce vysvětlila základy překonání skokových překážek, jak to učím já, a týmy si vyzkoušely hned několik různých skoků i způsobů vedení. Potom jsme si dali slalomy a kde to bylo možné a potřeba, tak i záludné náběhy, a dopoledne jsme zakončili jednodušším parkurem, na kterém jsme však udělali strašně moc práce na zónovkách. Téměř všechny týmy měly s překonáním zón problémy, někdy i hodně velké. Když na moment připustím, že na myšlence, kterou jedné přítomné slečně poradili na cvičáku, že rychlí psi by měli sbíhat zóny, protože neradi zastavují, by něco i mohlo být, rychle se vracím do reality, neb v tomto případě to snad nevypadalo ani jako pokus o zónu... A my jsme na zónách prostě strávili spoustu času.

Když už jsem si vzpomněla na místní hlášky, nemůžu se o jednu nepodělit. Jeden chlapec s šitzu měl jít na start, pejska nebylo v trávě ani vidět, natož pak to, že sere... A tak volám, kde je problém, že můžou jít. A dostalo se mi odpovědi: „Robíme prácu!“. Bylo to vtipné, ale fakt se to tak normálně říká? To je ale divné :))

No a pak byla pauza na oběd. Zajeli jsme do blízké restaurace a musím říct, že to byla docela příjemná změna, na kterou u nás na intenzivkách nejsme zvyklí. Oddechla jsem si a měla jsem také čas si pořádně vyvenčit Relíčka. A také proběhnout. Během dne jsem si ho na překážky párkrát vytáhla a nepřestával mě překvapovat. Je to opravdu šikulka :)

Odpolede nám začalo mírně pršet a byla jsem ráda, že mám zónovky hotové a můžu stavět jumpingy. Postavila jsem dva příjemné parkurečky, na kterých se dalo potrénovat spoustu věcí, avšak nebyly ani příliš složité. A stalo se něco, co mě totálně dostalo do kolen. Kristýnka s Lancelotem totiž dali druhý běh napoprvé bez jakékoliv chyby či většího oblouku a byla to naprostá bomba! Jo, tohle je výsledek půlroční práce, kdy se snažíme dělat opravdové moderní agility. Měla jsem obrovskou nezadržitelnou radost!

No a protože pejsci začínali být dost unavení, postavila jsem na závěr vyběhávací křivinky, které sedly všem, hlavně Relánkovi :) Dohodli jsme termín dalšího semináře, se všemi jsme se rozloučili. A strašně jsme se s Kristýnou těšily na první českou benzinku a dokonalé české Frisco a české brambůrky :) Byl to velmi příjěmně strávený den, ale doma je doma...