Agility cup města Kroměříže

Tak jsme se už i my dočkali a uspořádali jsme oficiálky... A jak se nám povedly?

A je to tady. Šestého září dva tisíce devět. To magické a dlouho očekávané datum. Těšili jsme se a zároveň jsme se obávali. Tomuto dni, který nakonec uběhl tak rychle, že jsme si ho pořádě nemohli ani užít, předcházely zdlouhavé přípravy. Vymyslet datum, domluvit rozhodčího, zarezervovat louku, zkontaktovat sponzory, vytvořit propozice a nekonečné papírování. Startovka se začala plnit, strop osmdesáti závodníků byl překročen a nakonec se na místě v den konání sešla bezmála stovka závodních týmů. Je tedy neděle ráno, hodinky ukazují půl šesté, teploměr asi patnáct stupňů a z kalendáře razí do očí fixkou zvýrazněné slovo ZÁVODY a za ním se drze pousmívá propiskou naškrábaný smajlík. A to nesignalizuje nic jiného, než prostě „Jdeme na to!“.



Nutnosti, jako naložit překážky, dopravit je na Pionýrskou louku, kde se závody konaly, a vyložit, připravit plochu, vytýčit parkur nebo možná rozmístit odpadkové koše snad ani nestojí za zmínku. Všechno šlapalo, kroměřížský tým umí pořádně máknout a tak tedy nic nebránilo našim hlavním řidičům a převážečům sednout do auta a jet pro ceny. Závodníci se postupně prezentovali, krásná zelená trička už pobíhala po ploše, kde pan rozhodčí Glabazňa stavěl open pro largíky a najednou přijela auta plná pohárů, medailí, pytlů granulí, hraček, pelechů, vodítek, obojků a desítek dalších věcí, které už netrpělivě čekaly na vítěze.





Já jsem vesele seděla a foťákovala, jiné slečny v zeleném pak pobíhaly po parkuru a zvedaly pometené laťky, seděly za zapisovatelským stolem nebo se zrovna připravovaly na start (ano, Jarda ani Rosťa nejsou slečny, ale stejně jim ta zelená sluší). A nic nebránilo na start se připrait ani nám. Kimík se rozběhl vesele, hned zpočátku mi naprosto nepochopitelně netrefil tunýlek, náslědně překlokanil zónu na kladině a než jsem mu stačila vysvětlit, že to vážně dělat nebude, zalíbila se mu dálka a tak tedy veselá diskvalifikace :) Vesele jsme doběhli, i slalom byl veselý, samostatný i s náběhem.







Den plynul, já si vyzkoušela zapisování časů, což se mi převelice zalíbilo a i nějaké občerstvení přišlo ke slovu. No a přišla na řadu prohlídka zkoušky. Běh se mi líbil a docela jsem se na něj těšila, mimo jiné i protože dálka i s kladinou zůstaly na svém místě a velkým strašákem nám byly zóny na áčku a kladině. Jednoduše řečeno výzva. A když jsem si šla pro Kimíka do klece, abych ho vyvenčila a připravila na běh, odmítal vylézt ven. Když jsem ho vytáhla, kulhal na přední nožičku. Nezlepšilo se to ani po venčení a tlapinu mému ukňouranému jorkšírovi prohlédly desítky lidí včetně paní veterinářky. Nepodařilo se nám potvrdit podezření o bodnutí nějakým nehodným hmyzem, nic jsme na polštářcích nenašli, ale Kimoušek prostě na nožku nešlapal. Rozhodla jsem se tedy nestartovat.





Pořadatelství jsme si užívali pořádně. Někteří v neustálém stresu, jiní to prostě brali, jako něco jiného a pár jedinců bylo dokonce pod vlivem. No, pod vlivíkem :) To k tomu zřejmě patří, že? A přišel čas užít si pořádně poslední běh. Moc pěkně rozestavěné překážky pro jumping jsme s Kimíkem čistě překonávali až ke slalomu, který byl postavený na levou ruku. Nějak jsme se zamotali, pokazili jsme už náběh a Kimík byl ze všeho celý rozhozený, až se stal opět DIplomovaným Specialistou :) Já jsem si dala nakonec ještě doskokana s mým kurzistou papilonkou Sany a nechala jsem si změřit čas. Krásně, čistě a rychle jsme se dostali do cíle. Zvítězili jsme, samozřejmě pouze neoficiálně. Moc se mi zalíbilo běžet po dlouhé době s opravdu hodně rychlým psem a byl to pro mě nejkrásnější zážitek celého dne.





Doběhalo se a pomalu jsme cítili, že se blíží konec. Neuvěřitelně rychle to uběhlo, celé měsíce příprav byly najednou pryč. Nechali jsme závodníky vychutnat si stupně vítězů, a že si vážně měli co odnášet. Desetikilovka na prvních třech místech v každém běhu, hromady dalších věcí a ten krásný velký pohár... A už jen pouklízet areál, odvézt překážky, navzájem si poděkovat, popřát si k prvním úspěšným závodům, sbalit se a odejít. Tak já ještě jednou hrozně moc děkuji celému týmu Agility Kroměříž a ještě jednou vám blahopřeji ke skvěle odvedené práci. Taky se už tak moc těšíte na příště?

Autorem fotek použitých v článku jsem já, více jich můžete shlédnout zde. Jsou na nich kroměřížští závodníkové. A mě s Kimounovým fotografoval Jarda Pospíšil.